Divocí potkani, jejichž původní domovinou jsou břehy řek ve východní části asijského kontinentu, žijí ve větších rodinných společenstvech. Tato společenstva, zahrnující mnohdy až stovky jedinců, obývají určité teritorium nepřesahující obvykle 300 m v průměru. Jedinců v této rodině býva tolik, že by se jen těžko mohli všichni navzájem znát. Poznávají se proto podle pachu, který je pro každé potkaní společenstvo tipický. Pokud se v teritoriu daného společenstva objeví jiný potkan, který nemá charakteristický "rodinný pach", je považován za vetřelce a je okamžitě napaden.

Potkani se řadí mezi synantropní živočichy. Nejčastěji obývají vlhká přízemní místa jako jsou kanalizace, sklepy či břehy potoků protékajících v blízkosti lidských obydlí. Narozdíl od krysy nikdy trvale neobývají vyšší patra budov.

Chování potkanů v laboratorních (či domácích) podmínkách nese prvky chování jejich divokých předků. Mezi tyto prvky patří zejména potřeba žít ve skupině a vytváření hierarchické struktury ve které čas od času proběhnou boje o vůdcovské postavení. Alfa potkanem se stává nejsilnější (obvykle nejstarší) samec, nejníže jsou postaveni mladí samci. Pokud je skupina tvořena pouze samicemi, neprobíhají boje tak intenzivně, nicméně i zde se vytvoří jakási hierarchie. Žebříček společenského postavení laboratorních potkanů sice není díky dobrým životním podmínkám tak výrazný, přesto bývá patrný.

Společenské uspořádání potkanů

Potkani jsou zvířata společenská. Jejich společenské uspořádání se označuje jako "uzavřená neanonymní societa". Co to ale znamená: Societa je pojmenování pro skupinu jedinců, kteří mezi sebou vytvářejí určité sociální vztahy. To, že je tato societa uzavřená znamená, že do ní nemohou volně přicházet cizí jedinci a stávat se její součástí. A neanonymní značí, že se jedinci v této societě navzájem znají. Velikost takové society je rozličná, někdy může dosáhnout až několika stovek jedinců.

Členem society se potkan stane tím, že se v ní narodí. Příchod nového (cizího) jedince je velmi problematický. Pokud se budeme bavit o potkanech ve volné přírodě, pak nový jedinec nemá šanci do existující society proniknout. Všichni jedinci mají charakteristický "rodinný" pach, kterým se navzájem poznávají. Pomocí pachových látek si také značí své teritorium, aby případní nezvaní hosté věděli, že toto území je již zabrané. Cizí potkani se pak teritoriu cizí society vyhýbají. Pokud však z nějakého důvodu cizí jedinec přeci jen vstoupí do teritoria jiné society, je okamžitě vyhnán. Pokud by nezareagoval na hrozby domácích jedinců a neutekl by, byl by okamžitě napaden, v horším případě i zabit.

U domestikovaných potkanů byl tento teritoriální pud do značné míry potlačen a proto se nový jedinec ve většině případů do society začlenit dá. Ne vždy je to však možné a záleží zejména na povaze dominantního potkana. Pokud nového jedince příjme on, přijmou ho i ostatní.

Chceme-li začlenit do skupiny nového jedince, musíme dodržet určitá pravidla:

• Při prvním seznámení nikdy nedáváme nového jedince do klece (čili teritoria) staršího potkana (či potkanů), ale vždy je dáváme dohromady na neutrálním místě, které ani jeden z nich nemůže považovat za své území. Nebo můžeme dát silnějšího potkana na území potkana slabšího.

• Pokud víme, že je potkan, ke kterému chceme nového jedince přičlenit agresivní, nikdy k němu nedáváme mládě nebo slabého potkana, který se nedokáže bránit, nebo takového, který neví, jak se má ve společenstvu chovat (může se stát u potkáňat, která byla příliš brzo oddělena od matky a odchovávana bez přítomnosti jiných potkanů).

• Pokud máme mládě, které budeme chtít v budoucnu přiřadit do skupiny, můžeme jej dát na určitý čas dohromady s velmi mírnými a neagresivními jedinci (pokud se takoví ve skupině nacházejí), aby se mládě naučilo sociálním zvyklostem a soužití s jinými potkany.

Při přidání nového jedince do skupiny se minimálně dominantní potkan postaví k jeho příchodu odmítavě a nový jedinec bývá napadnut. Dominantní potkan srazí nového na lopatky a chvíli nad ním stojí, přední nohy má opřené o soupeřův hrudník nebo břicho a přidržuje ho v podřízené pozici na lopatkách. Nový jedinec se většinou nebrání a ukazuje tak dominantnímu jedinci svou podřízenost. Často se stává, že nový jedinec vytrvale chodí za vůdčím potkanem a při sebemenším náznaku útoku se nastavuje tak, že ukazuje břicho, případně si dokonce lehne na záda. Tímto chováním ukazuje potkanovi číslo jedna, že respektuje jeho nadřazenost. Tyto "potyčky" většinou trvají několik dní a jejich intenzita má klesající tendenci. Po několika dnech je již potkan do society začleněn a pokud se nesnaží zpochybnit hierarchické postavení některého z výše postavených potkanů, žádné vážnější potyčky se už nekonají.

Nově začleněný jedinec se vždy ocitá až na dně sociálního uspořádání a teprve postupem času se případně může dostat výše.

Teritoriální chování

U potkanů je teritoriální chování poměrně silně vyvinuto. Potkani si své území značí pachovými značkami, konkrétně močí a brání si jej proti případným vetřelcům. Teritorium divokých potkanů musí být minimálně tak velké, aby uživilo všechny členy society, většinou však nepřesahuje 300 m v průměru. Pokud se vyskytnou nepříznivé podmínky prostředí, zejména, je-li nedostatek potravy, nebo pokud se potkaní společenstvo natolik rozroste, že už jej jeho teritorium nemůže uživit, přestávají se potkani množit, neboť za těchto okolností by bylo nevýhodné, aby se jejich počet nadále zvyšoval.

Domestikovaní potkani nejsou vystaveni problémům souvisejícím se shánění potravy a proto nemají tak velké nároky na své teritorium. I oni si však své území označují. Intenzita s jakou potkani "značkují" je do značné míry individuální záležitostí. Značkování teritoria se nejčastěji projeví jako drobné kapičky moči, kterou za sebou potkan trousí za chůze. Někteří domestikovaní potkani označkují téměř každé místo, na které se dostanou, jiní neznačkují téměř vůbec., Ucítí-li potkan v blízkosti jiného příslušníka svého druhu, který do society nepatří, je jeho snaha informovat nového potkana o "vlastnictví" daného území vyšší.

Hierarchické chování

Potkani mají ve své societě určeno hierarchické uspořádání, které by se dalo nejspíše přirovnat k neúplné sociální hierarchii. Vůdčí postavení mají obvykle nejstarší samci, kteří spolu čas od času bojují o nejvyšší postavení. O tom, který jedinec bude zastávat vedoucí postavení rozhoduje jeho síla, věk a zkušenosti. Na rozdíl od jiných živočišných druhů je u potkanů role vůdce spíše o odpovědnosti než o výhodách. Nejvýše postavený jedinec (Alfa) má za úkol hlavně chránit skupinu před nepřáteli. Vedoucí zvířata nemají ani přednost nažrat se jako první, ani nemají svůj harém, jak je tomu například u jelenů.

Na rozdíl od starších samců, kteří jsou v popředí a starají se o bezpečí skupiny, mladí samci bývají až na samém dně hierarchického žebříčku, pohybují se většinou na okrajích teritoria a shánějí potravu. Jedním z jejich "úkolů" je také atestace nezávadnosti nově nalezeného zdroje potravy. Pokud skupina nalezne nový zdroj krmiva, který nezná, nechá některého z níže sociálně postavených jedinců aby potravu ochutnal. Celá skupina jej pak pozoruje, a pokud se u potkana projeví nějaký náznak nevolnosti, krmivo označkují a nikdo ze society si ho už nevšimne. Toto je jeden z důvodů, proč je tak obtížné zbavit se potkanů, kteří přemnoženi žijí v našich městech. Musí se jim dávat speciální jedy, které nezpůsobí okamžitou otravu, ale které zamezí srážlivosti krve. Potkan, který takovouto nástrahu pozře zemře až za několik dní na vnitřní vykrvácení.

U doma chovaných potkanů není hierarchické uspořádání tak viditelné, jako je tomu u potkanů divokých, přesto však je patrné. Alfa potkanem se také stává nejsilnější, nejzkušenější a nejkurážnější samec. Je-li skupina tvořena pouze samicemi, svává se vůdčí samicí, stejně jako u samců, ta nejsilnější. Povinnosti vůdčího jedince jsou obdobné jako u potkanů divokých - zejména tedy ochrana skupiny před nebezpečími. Jsou to právě nejvýše postavení jedinci, kteří chodí jako první na průzkumy po okolí a kteří se většinou postaví třebas i většímu nepříteli, i když jsou ostatní potkani schováni. Vedoucí potkan obvykle spává na nejvýše postaveném místě, nebo nejblíže ke vchodu do úkrytu. Je-li celý schován v úkrytu, mívá často alespoň vystrčený čumák, aby měl neustále přehled o dění okolo. (Ale nebývá to pravidlem.)

Kontaktnost

Potkani patří mezi tzv. "kontaktní druhy", tzn., že vyhledávají tělesný kontakt s jedinci svého druhu. Při spánku se potkani seskupují "na jednu hromadu", přičemž je jedno, jak vysoce postavení jsou jedinci, kteří onu "hromadu" tvoří.

Máte-li doma více potkanů, jistě víte, že se velmi rádi shlukují, a leží-li každý jedinec zvlášť, nikdy nespí hlubokým spánkem, ale pouze podřimují a na každý sebemenší podnět okamžitě reagují. Pokud však spí pohromadě, většinou doopravdy spí a to hlubokým spánkem. Často se stává, že pokud máte malý úkryt a hodně potkanů, po zvednutí tohoto úkrytu se potkani doslova "rozsypou".

Agresivní chování

Za agresivní chování se považuje útok na jiného jedince z vlastní či cizí society bez toho, že by tento útok byl nutný k obraně teritoria, skupiny slabších jedinců nebo sebe sama a rovněž se za agresivní chování nepovažuje útok při lovu kořisti. U domestikovaných potkanů se s vyloženě agresivními jedinci téměř nesetkáme, neboť je to vlastnost, která je do značné míry dědičná a lze ji tedy selekcí snadno eliminovat. Pokud se v chovu objeví agresivnější jedinec, neměl by se v žádném případě nechat na chov, neboť bude tyto své negativní geny přenášet na potomstvo. Jelikož je agresivní chování ovlivněno mimo jiné i hormonem testosteronem, lze toto chování u samců omezit kastrací.

Agresivní chování se u potkanů projeví například u jedinců, kteří napadnou svého soka i přesto, že se chová vůči agresorovi podřízeně.

K zabránění zbytečným soubojům a tak ke zmírnění agresivity slouží například projevy "hrozby". Potkan, který hrozí, se naježí, čímž se opticky zvětší, uši jsou většinou postavené dozadu, někdy potkan zvedá přední končetiny a mírně se napřimuje, aby tak působil ještě větší. Hrozit může potkan i tehdy, když má ze svého soka strach.

Pokud dojde k potyčce, snaží se soupeři svalit svého soka na lopatky, tedy do podřízené pozice. Pokud se mu to povede, položí si přední končetiny na hruď či břicho ležícího potkana, někdy se ležící potkan snaží odkopávat svého soupeře zadníma nohama. V této pozici zůstávají potkani několik vteřin. Poražený jedinec někdy leží ve stejné pozici ještě pár vteřin poté, co jej vítěz "pustí". V takto vedené šarvátce nedochází k žádným zraněním a nejedná se vlastně o chování agresivní, ale o chování "agonistické", které slouží právě k tomu, aby se předešlo nutnosti použít agresivitu. Pokud se však jedná o závažnější konflikt, či je-li jeden z potkanů silně agresivním jedincem, může agresivní potkan napadnout soupeře zuby. V takovémto případě se mohou vyskytnout nepříjemná zranění - nejčastěji na neosrstěných částech těla - na uších, ocase, případně distálních (dolních) částech končetin. Pokud se ve skupině vyskytne jedinec, který takto zápasí s ostatními jedinci, je nutné jej od skupiny separovat. Při zacházení s takovýmto jedincem je nutné být obezřetný, neboť nemá-li se agresor na kom vybít, může se jeho agresivita vystupňovat.

Podřízené chování

Podřízeným chováním ukazuje potkan svému silnějšímu protivníkovi, že nechce zpochybňovat jeho vyšší postavení a nestojí o boj. U potkanů se projevuje tak, že potkan nastavuje protivníkovi své zranitelné partie - tedy břicho. Potkan se k silnějšímu jedinci přibližuje se skloněnou hlavou, srst není naježená. Pokud mu jeho protivník hrozí, může si submisivní (podřízený) jedinec před dominantním lehat na bok až na záda, přičemž přední končetiny mívá roztažené a ukazuje tak hruď.

Jiným projevem podřízeného chování je tzv. podlézání. Dožaduje-li se podřízený jedinec pozornosti od v hierarchickém žebříčku výše postaveného jedince, často tohoto podlézá. Buď mu pod tělo strčí pouze hlavu, nebo jej podleze celým tělem. Při takovémto chování podlézající potkan nebývá napadnut - nemá-li dominantnější potkan o kontakt zájem, prostě jej přední či zadní končetinou odstrčí.

Komfortní chování

Komfortní chování zahrnuje především péči o srst. Touto činností stráví doma chovaní potkani poměrně velké procento veškeré jejich aktivity. O srst pečují po každém probuzení, po nakrmení se, po hře a prakticky po každé jiné činnosti. Na místa, na která dosáhnou se potkani čistí olizováním a probíráním chlupů zuby. Místa, na která jazykem nedosáhnou čistí nasliněnými předními tlapkami. Potřebuje-li si potkan vyčistit uši zevnitř, použije k tomu zadní nohy, kterými se v uchu "drbe", načež končetinu důkladně olíže a znovu strčí do ucha. Při čištění boků a oblasti kořene ocasu si potkan někdy pomáhá tak, že se předními tlapkami přidržuje chlupů. Při důkladném mytí začíná potkan od hlavy a pokračuje směrem k ocasu - jako poslední jsou na řadě zadní nohy a ocas, které si potkan čistí tak, že je uchopí do předních končetin a jazykem je olíže, stejný postup uplatňuje i u ocasu. Při čištění vústění pohlavních a močových cest si potkan stoupne na zadní nohy, opře se o kořen ocasu a hlavu skloní tak, až se ušima dotýká země. Čištění pak potkan zakončí olízáním předních končetin.

S péčí o srst si potkani také pomáhají navzájem. Je to důležité nejen kvůli vlastní srsti, ale tato činnost také upevňuje sociální vztahy uvnitř skupiny. Pokud některý z jedinců chce, aby mu jiný probral srst, strčí mu hlavu pod čumák a tak čeká, dokud jeho druh s probíráním srsti neskončí. Někdy příchozí jedinec nejprve pročistí zuby srst svému druhovi a teprve potom mu podstrčí hlavu pod čumák a "požádá" jej tak o pročištění vlastní srsti. Občas si navzájem pečují o srst také potkani, kteří spí "na jedné hromadě", případně toto používají jedinci, kteří se snaží "vetřít se" do přízně jiného jedince (například při přidání nového jedince do skupiny). To, že vzájemná péče má i sociální podtext, potvrzuje i mé pozorování bezsrstých potkanů, kteří nejenže pečují o srst svých osrstěných druhů, ale i jejich druhové se náznakově snaží probírat jim imaginární srst a to tak, že jim položí přední packy na oblast krku či zad a zuby kmitají těsně nad kůží, případně po kůži (při této činnosti však nikdy nedojde ke zranění bezsrstého jedince). Také tito neosrstění potkani mohou podstrkovat hlavu pod čumák svého druha a dožadovat se tak čištění.

Spánek a odpočinek

Spánek, respektive odpočinek zabírá naprostou většinu denní aktivity potkanů. Při zjišťování denní aktivity u mých potkanů činila doba spánku (odpočinku) v době od 8:00 do 20:00 80,8 % veškerého času. Potkani spí velmi tvrdě (jsou li v bezpečí) a mnohdy je lze i nějakou dobu hladit, či na ně mluvit aniž by se vzbudili. Naproti tomu potkan, který pouze odpočívá je připraven prakticky okamžitě zareagovat na sebemenší podnět.

Potkani mohou spát v různých polohách. Nejběžnější je různé "stočení se". Buď bývají potkani stočeni do klubíčka v leže na boku, s ocasem obtočeným kolem těla, nebo "stojí" na zadních nohou, přední končetiny mají stáhnuté pod sebe a sevřené do pěstiček a hlavu vsunutou pod tělo a opřenou o temeno. Spí-li potkani pohromadě, pak bývají různě "nataženi" a zpravidla leží jeden na druhém, nebo mají aspoň na jiném potkanovi položenou hlavu.

Zdroje:

Bebecha