RVědci z Univerzity Kyoto v Japonsku dokázali něco prakticky nemožného... Vzali kmenové buňky z nichž vznikají spermie (tzv. spermatogonie) a impantovali je do varlat myši. Buňky se ujaly a potkaní spermatogonie v myšákovi dozrály v hotové spermie. Aby si byli jistí, které buďnky jsou které, upravili geneický kod potkanů tak, aby „zeleně světélkovali“. Potom už bylo jednoduché rozpoznat, které buňky jsou opravdu ty od potkana. Jakmile měli vědci dostatek “zelených“ sperimií, mohli jimi oplodnit potkaní vajíčka. K oplození samozřejmě došlo in vitro (ve zkumavce) a oplozená vajíčka byla následně implantována do potkanic - matek. A nejlepší zpráva nakonec, potomstvo myšáka a potkanice se narodilo zdravé a bez genetických či vývojových vad. Kdo ví, třeba se v budoucnu stane ze zelených potkanů nový chovatelský hit;)

Robopoktan, (Roborat) je potkan, který má v mozku voperované elektrody, díky nímž se dá "ovládat". Tohle není sci-fi, tohle je pravda. Sanjiv Talwar, bioinženýr State University v New Yorku dokázal voperovat mozku potkana tři elektrody. Dvě byly umístěny do centra hmatu a impulzy, které pak těmito elektrodami vysílal, simulovaly vjemy, které potkan má, když se otře hmatovými vousky o překážku. Třetí elektroda pak potkanovi simulovala "příjemné pocity". Talwar pak dokázal pomocí impulzů donutit potkana zahnout vlevo či vpravo, přičemž odměnou potkanovi byly "příjemné pocity" vyvolané třetí sondou. Takto upravená zvířata pak mohou "na povel" procházet libovolným terénem, kam se člověk nedostane - mohou například procházet sutiny po katastrofách a hledat zasypané osoby i v místech, kam by se pes ani člověk nedostali.

Jestli jste si, stejně jako já, mysleli, že potkani mají určitou vrozenou kapacitu mozku a ta se už dále nemění, jste na omylu. Tým vědců z Princetonské univerzity zjistil, že potkanům, kteří se stanou vůdci smečky, se začne zvětšovat mozek - konkrétně Hipokampus, kde se nachází centrum zodpovědné za paměť a schopnost se učit. Oproti ostatním potkanům je nárůst neuronů v této části mozku až 30%! A jak můžete dokázat zvýšit potkanům množství neuronů? Stačí jim dát spoustu nových podnětů k prozkoumávání, překážek k překonávání a "problémů" k řešení. Vědci totiž také přišli na to, že potkan chovaný v prostředí plném různých podnětů nebo v prostředí, ve kterém je nutná vyšší fyzická aktivita má rovněž tendenci množství svých neuronů zvyšovat.

To, že potkan je zvířátko neskutečných vlastností, to jistě víte - co ale možná nevíte, je jak moc neskutečné tyto vlastnosti jsou. Tak například - i když je potkan relativně malé zvířátko s relativně malým čumáčkem, má neuvěřitelně silný skus - dokáže totiž vyvinout tlak až 1800 kg/cm. Ano, čtete správně - díky tomuto hlodacímu nástroji se pak dokáže celkem bez problémů prokousat i železobetonem. Ale to není všechno - i když většina doma chovaných potkanů vodu nesnáší, je potkan výborný plavec - když je k tomu donucen, dokáže plavat i několik dní, vydrží teploty hloboko pod bodem mrazu, ale i teploty tropické. Jeho drápky mu umožňují pohyb po omátkách stěn a když chce, dostane se tak opravdu všude. A pro jak tvrdí zdroj těchto informací - je dokonce inteligentnější než pes :D
Tak co, znáte nějaké věestraně nadanější zvířátko?

Biologická podstata každého živého organismu na této planetě je určena jeho geny. Nejinak je tomu u potkana, nejinak je tomu u lidí. Darwinova teorie uvádí, že se živočichové vyvinuli z nižších forem života a že tudíž všichni máme stejné předky. A když máme stejné předky, musíme mít i něco společné. Tak například: vědci zjistili, že potkan má ve své genetické výbavě asi 26 000 genů, tedy přibližně tolik, kolik jich máme my, lidé. Z toho asi 10 000 genů mají člověk a potkan společné. Pokud se genetická informace převede na procenta - pak spolu člověk a potkan sdílejí 39 % své genetické informace. Ale nemějte obavu, i když se nám potkani v některých skupinách genů velice podobají (např. geny pro funkci nervového systému), v jiných věcech (geny pro funkci imunitního systému) jsme opravdu velmi rozdílní.

(Petr, J.: VTM Science, 4/2004, ročník 58, str. 58-59)

V roce 2003 se vědcům podařilo naklonovat potkana. Čínští a Francouzští vědci vzali potkaní vajíčka, zbavili je jejich genetické informace a místo ní do nich vložili genetickou výbavu z jádra tělní buňky. Z cca 130 takto vzniklých klonovaných embryí se narodily tři klony. Ten úplně první byl pojmenován Ralph, jeho dva geneticky totožní bratři jméno nedostali, jeden z nich navíc velmi záhy zemřel. Přesto se potkan zařadil do pomalu se rozšiřujícího seznamu úspěšně naklonovaných zvířat.

(Petr, J.: VTM Science, 4/2004, ročník 58, str. 58-59)

Potkaní samičky mají obdivuhodnou schopnost. Pokud usoudí, že mláďata, která v sobě nosí není vhodno přivést do podmínek, které zrovna panují, dokží vývoj mláďat zastavit. Pokud jsou například v okolí nepříznivé podmníky jako je třeba nedostatek potravy nebo vysoká hustota potkanů na malé ploše, prostě nenechá svá mláďata narodit a březost ukončí a soustředí síly na dobu, kdy budou podmínky příznivější. Ale nejen nepřízen vnějších podmínek může být oním impulzem pro ukončení vývoje zárodků. Může jím být I fakt, že budoucí otec z nějakého důvodu není samičce dostatečně "sympatický", nebo se na obzoru objevil nový fešák, se kterým bude mít větší cenu založit rodinu.

(Bull, G.: Potkan jako domácí zvíře, Jan Vašut, Praha 2001, 56 s., ISBN 80-7236-140-6)

Jistě jste to už slyšeli. Potkan dokáže přežít I radioaktivní výbuch. A jak se na to přIšlo?  V polovině minulého století zkoušeli Američané atomové bomby. Jako testovací místo si vybrali ostrov Engibi v Pacifiku. Tento ostrov byl po několik let terčem radioaktivních raket, všechno živé na ostrově bylo zasaženo. Kdyžpak američtí vědci znovu vstoupili na ostrov, našli všechno živé v troskách. Co přežilo, bylo silně poškozeno silným radioaktivním zářením. Nic nezůstalo ušetřeno, zvířata, rostliny, okolní vody... Ale jaké bylo překvapení, když druhý den našli v nastražené pasti živého, zdravého a nijak radiací nepoznamenaného potkana. Holt, komu čest, tomu čest.

(Bull, G.: Potkan jako domácí zvíře, Jan Vašut, Praha 2001, 56 s., ISBN 80-7236-140-6)

Potkani patří mezi tzv. kontaktní zvířata, tedy zvířata, která vyhledávají tělesný kontakt s ostatními příslušníky svého druhu. Zejména mladí a na společenském žebříčku níže postavení jedinci dávají svou ochotu k přátelskému dotyku najevo tzv. podlézáním, kdy mladší zvíře podlézá pod starším. Naproti tomu starší a zkušenější potkani vyjadřují svou nákladnost a ochotu k dotyku "přelézáním". Pokud potkan, kterého jiné zvíře podlézá či přelézá, není ochoten kontakt přijmout, můžou se strhnout drobné šarvátky. Při těchto drobných potyčkách se potkani odstrkují packami případně nesouhlasně kvičí.

(Lorenz, K.: Tak zvané zlo, Academia, Praha 2003, 234 s., ISBN: 80-200-108-X)

(Hrouz, J. a kol.: Etologie hospodářských zvířat, MZLU v Brně 2000, 185 s., ISBN 80-7157-463-5)

Barva očí, srsti a dalších pokožkových útvarů zvířat je dána rozložením pigmentu (barviva). V buňkách zvířat-albínů se ale žádný pigment nenachází, duhovka jejich očí je tedy průhledná a vidíme skrz ni "dovnitř oka". Na zadní straně oka se nachází vrstva zvaná cévnatka, která je, jak už sám název napovídá, bohatě protkána krevními cévami. Červená barva očí některých potkanů je tedy způsobena právě barvou krve, která protéká vlásečnicemi v cévnatce. Podle odstínu barvy očí lze tedy orientačně odhadnout stupeň okysličení krve. Čím je červená barva světlejší, tím více je okysličena, čím je tmavší, tím méně je na krevní barvivo (hemoglobin) kyslíku navázáno.

Roku 1933 poprvé přenesl pan Nicholas potkaní embryo (nenarozený zárodek) z jedné samice do druhé? Velmi zjednodušeně jde o to, že se "vypláchne" embryo z jedné březí samice a po určité úpravě se přenese zpět do dělohy samice jiné, která zárodek donosí. Příjemkyni se tak vlasně narodí úplně cizí mládě. Dnes je tato metoda zvaná "embryotransfer" používána například v chovech skotu. Jen pro srovnání - první embryotransfer myšího zárodku se uskutečnil až roku 1942, tedy až o 9 let později. Embryo člověka bylo poprvé přeneseno roku 1978.

(Louda, F. a kol.: Inseminace Hospodářských zvířat se základy biotecnických metod, ČZU Praha 2001, 225 s. ISBN 80-213-0702-1)

Když se etologové (vědci zabývající se chováním zvířat) z různých zoologických zahrad v Evropě, Austrálii, Spojených státech a Japonsku zkusili v anketě návštěvníků zeptat, které zvíře nemají rádi, zjistili, že výsledky oblíbenosti zvířat jsou prakticky ve všech koutech naší matičky Země podobné. Nejvíce lidé uváděli, že jejich nejneoblíbenějším zvířetem jsou hadi, druhé místo obsadili pavouci a na třetím místě se ocitly krysy, respektive potkani.

Potkani mají své ochutnávače

Každý, komu se potkani usadili ve sklepě, stodole či stáji vám potvrdí, že zbavit se takové potkaní komunity není žádný med. Běžný jed na myši zůstává bez pozornosti ležet ladem, zatímco zásoby potravin okolo jsou decimovány. Potkan má totiž zvláštní způsob, jak na otrávenou návnadu "vyzrát". Každý nový zdroj potravy je před konzumací potkaní společností nejprve otestován. K takovému testu se použije mladý či slabý jedinec. Toho skupina potkanů "vyšle", aby našlou potravu ochutnal. Když tak učiní, je nějakou dobu bedlivě sledován. Začne-li být ochutnávači špatně - žádný jiný potkan se už dané poživatiny netkne.

Dlouhé vousky, které má potkan na čumáku a nad očima jsou tzv. hmatové chlupy (pili tactiles). Ve vazivovém pouzdru, ve kterém je sevřena chlupová cibulka, se nachází hmatová tělíska, která se podráždí, když se hmatový chlup něčeho dotkne. Díky tomu dokáže potkan poznat, že se nachází v blízkosti stěny aniž by ji viděl. Může se tak zcela bezpečně pohybovat i v naprosté tmě, aniž by do něčeho narazil. Můžete si to ověřit tím, že se dotknete chloupků nad okem - potkan automaticky zavře oko. Ustřihnutí vousků není z fyziologického hlediska pro potkana nijak nebezpečné, po čase znovu dorostou. U volně žijících potkanů však způsobí absence hmatových vousků potkanovi veliký handicap - sníženou schopnost orientace, nebezpečí zranění nárazem do předmětu který "nevidí", problematičtější shánění potravy atd. Život ve volné přírodě (pokud tak můžeme kanály městských aglomerací nazvat) je neúprosný a jedinci slabí nebo handicapovaní zde nemají šanci.

Sluch je jeden ze smyslů, kterým příroda na potkanech skutečně neplýtvala. Sluch potkana se nadá se "schopnostmi" člověka vůbec srovnat. Člověk slyší pouze zvuky, které mají svou frekvenci v rozsahu 20 - 23000 Hz. Naproti tomu potkan dokáže rozeznat zvuky až do frekvence 70000 Hz, stejně jako kočka. Potkan má dokonce výkonější sluch než mají psi. Ti slyší zvuky o frekvenci maximálně  do 50000 Hz.

(Veselovský, Z.: Člověk a zvíře)